Nové otázky pro důchodový systém I.

O tom, že náš důchodový systém je při současném nastavení věku odchodu do důchodu dlouhodobě neudržitelný, se mluví často. Jak ale normálnímu člověkovi vysvětlit kde je problém, když i odbory jsou vůči prognózám skeptické? Začněme tím, co se u nás za posledních 30 let změnilo.

1) Prodlužuje se průměrná délka dožití[1]. Ač to možná podle počtu úmrtí při dopravních nehodách, nebo na vážné, dříve téměř neznámé nemoci (Alzheimer ad.) nevypadá. Průměrný věk dožití se prodlužuje. U mužů ze 67 let v roce 1955 na nynějších 76 let a u žen ze 71 na 82 let. Nárůst to je relativně markantní. Částečně je vyvážen nárůstem věku pro odchod do důchodu. Z dřívějších 55 (u žen) a 60 let (u mužů) na současných 67 let. Pokud by ostatní demografické ukazatele byly stejné jako v sedmdesátých a osmdesátých letech, pak by zůstal přes vyšší náklady takový systém stabilní. Jenže se proměnily i další faktory.

2) Mezi ty primární se řadí nižší počet dětí na jednu ženu[2]. Ještě před druhou světovou válkou bylo přirozené, že některé ženy odmítli mít děti. Jednalo se nejen o řádové sestry, ale i učitelky nebo doktorky. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Přirozený přírůstek zajistily rodiny, které měli při a více dětí, přitom velikou výjimkou nebylo ani víc jak 10 dětí. Za komunismu počet dětí v rodinách snížil. Na obvyklé 1 až 3 a nejčastější dvě děti. Přirozený přírůstek však zůstal zachován, a to především díky extrémnímu tlaku prostředí na to, aby každá žena měla děti. K tomu se přidaly nově zavedené přídavky, které měly porodnost ještě více povzbudit (tzv. Husákovy děti). Po revoluci nejen opět stoupl počet bezdětných žen, ale také se zvýšil počet rodin jen s jedním dítětem. To zapříčiňuje současný stav, kdy naše populace přirozeně ubývá.

3) Poslední velmi silný faktor, který důchodový systém ovlivňuje, je počet pracujících. Zde také došlo k podstatným změnám. Ta nejvýraznější je, že dříve většina lidí měla středoškolské vzdělání. Ale i vysokoškoláci odcházeli pracovat dříve. Oba mí rodiče nastoupili do školy, aniž by jim bylo 6. Základní škola byla do osmičky, pak tři roky gymnázia (tehdy všeobecná střední škola). Matku pak čekala vysoká škola pedagogická. Tehdy na 4 roky, a to už poslední rok učila, takže do pracovního procesu se zapojila již okolo dvacátého roku života. Otec pracoval od osmnácti, protože si dodělával zdravotnická studia. Poté musel na dvouletou vojnu, ale posun je přesto významný. V současnosti není nestandardní, že do práce mladí lidé nastupují okolo 24 a více let.

Zároveň se prodlužuje věk, kdy ženy mají první dítě. Z původních 22 let na současných víc jak 30[3]. Tento posun způsobil, že místo čtyř generací jedné rodiny máme nyní pouze tři. Tedy místo modelu dítě, rodič, pracující prarodič a praprarodič v důchodu, máme dítě, rodič, prarodič v důchodu. K tomu se samozřejmě váže problém tzv. sendvičové generace. Připočtěme si, že lidé často nebydlí tam, kde se narodili, a neobklopuje je tedy prostředí, které by se podělilo o jejich potíže. Vznikají tak další třecí plochy, které zatěžují celý systém (místo, aby dítě v případě nemoci hlídala babička, musí si rodič brát OČR, snižuje se mu plat, a tedy i příspěvek do systému).

Jak si poradit s těmito problémy budu psát v příštím článku.


[1] Přehled zde: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/umrtnost-data-muzi-zeny-zelezna-opona-cesko-rakousko-nemecko-ockovani_1901210600_jab

[2] Zdroj: https://www.czso.cz/csu/czso/aktualni-populacni-vyvoj-v-kostce

[3] Zdroj: https://www.statistikaamy.cz/2018/09/prumerny-vek-matek-se-zvysuje-ve-vsech-krajich/

Nové otázky pro důchodový systém I.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přesunout se na začátek