Soukromé poznámky z dnešního dne 7.5.

Zítra slavíme 75 let od konce druhé světové války v Evropě. Nejničivějšího konfliktu, který jsme jako lidstvo dokázali rozpoutat. Rád bych teď trochu poodstoupil od „kauz“, jenž se poslední dobou k pomníkům této doby vážou.
To období bylo jedním slovem strašné. Lidský život ztratil téměř jakoukoliv hodnotu. Velitelé hnali své vojáky do gigantických střetů celých armád (Stalingrad, Kursk, Ardeny, Guadalcanal). Mezi „kladivem a kovadlinou“ často uvízlo desetitisíce civilistů. Jak Sovětský svaz, tak nacistické Německo a císařské Japonsko zacházeli se zajatými nepřátelskými vojáky jako odpadem určeným k likvidaci. Stejně tak se chovali ke skupinám vlastních obyvatel.
Z našeho pohledu lidí žijících v blahobytu je těžké si představit jak fyzické tak psychické strádání tehdy žijících lidí. Je dobré odsoudit zločiny proti lidskosti, ať je spáchal kdokoliv a ať je ospravedlňoval čímkoliv. Na druhou stranu je ještě lepší poukazovat na okamžiky, kdy se přes veškerý tlak lidé zachovali lidsky, čestně, hrdinně. Nejde tady narýsovat jednoduchou linku mezi národy, protože každý národ má své Kubiše, Gabčíky, Petřeky a také Moravce a Čurdy.
Rád bych řekl, že na světě jsou jen dvě rasy lidí: lidé dobří a lidé zlí. Ale tak černobílé to není. Jsme šediví. Všichni. Ale přesto jeden podstatný rozdíl existuje. Jsou lidé, kteří si jsou vědomi, že každý další krok či rozhodnutí je důležité a snaží se udělat to, co cítí, že je správné. A pak jsou lidé, kteří na to nevědomky či záměrně rezignovali.
Proto si musíme připomínat ty, kteří obětovali svůj život za naši svobodu bez ohledu na jejich národnost. Poklonit se jak sovětským tak spojeneckým vojákům. Mnozí prošli strašlivou vojenskou kampaní. Stejně tak nezapomínat na lidi z domácího odboje po celé Evropě. Jejich činy často zachránily velké množství životů.
Stejně tak bychom ale neměli stavět chrámy nesmyslným mýtům, protože jen a pouze pravdou dosáhneme toho, že bude čím dál víc lidí přemýšlet nad svými dalšími činy. A snad pochopí význam těch slov, kterými parašutisté z krypty chrámu Cyrila a Metoděje odpověděli Čurdovi na jeho vábení: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo.“
Ta slova zněla: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“
Ani my se nesmíme vzdát. Jsme přeci Češi a na standartě máme nápis PRAVDA VÍTĚZÍ!
******************
PS: A když jsme u těch příkladů, tady je jeden příběh o člověku, který se skutečně nikdy nevzdal.

Původní příspěvek zde: https://www.facebook.com/filip.mezera/posts/10218900078745586

Soukromé poznámky z dnešního dne 7.5.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přesunout se na začátek